01.05.2010 00:00

Výprava do Bílovic

Výprava do Bílovic

 

Je sobota 1.5.2010, prší a nezkrotní Kolíci opět vyráží za dobrodružstvím, tentokrát do kraje Lišky Bystroušky. Nakládáme doprovodné vozidlo a Tim, pravděpodobně dojat radostí, že pojedeme vlakem k dešti přidal i slzy štěstí. Na nádraží nás ale čekalo nepříjemné překvapení,

Vlaky dnes do Bílovic nejezdí. České dráhy opět nezklamaly a jejich informační systém zaskočil i otrlé cestující. Tim ale již neplakal a přestalo pršet.

Konečně jsme ve složení Tonda, Kryštof, Michal, Mojmírek, Blesk, Tim, Petra, Anička,Lukáš, Irča a Franta dorazili od nádraží asi 250 metrů na zapůjčenou chatu občanského sdružení MANERE. Cesta trvala dlouho, protože někdo musel spočítat všechny šneky, někdo jich musel posbírat co nejvíc a někdo je jen stěhoval na lepší místa.

Doprovodné vozidlo nás již čekalo, vyložili jsme věci, seznámili s  místem, obzvlášť s nejvyšším bodem zahrady, na který se muselo šikovně vyhorolezovat a  báječně se z něj jezdilo po zadku (= kalhoty vám prozradí víc),  něco málo zahráli a zasedli obědu. Bramborový guláš, který uvařila Irča se stal pro některé gurmánským zážitkem, obzvlášť vynikal Kryštof, který se slovy „miluji gulášek“ si mohutně přidával. Později jsem zjistil, že tak šťastného kluka jsem dlouho neviděl, jí vše, rád a hodně. Škoda jen, že nás u oběda rušil jeden vlak za druhým. Ano, čtete dobře, na kolejích to jezdilo, jak kdyby strojvedoucí závodili a většinou si nezapomněli zahoukat.

Po poledním válení jsme postavili stany a Blesk, těšíc se na první noc ve stanu, se i přes zákaz několikrát pokusil nastěhovat a uložit ke spánku s miláčkem Blesk Mc Queenem (= polštář v podobě závodničky). Při jedné z běhacích her se Kryštof nechtěně srazil s Timem až stříkala z nosu červená, bral to velmi statečně, ale nechtěl se převléci do kraťasů neboť prý žádné nemá. Měl a tak podobně to bylo i s jinými věcmi se všemi Kolíky.

Odpoledne nás stopy zvířátek zavedli k Bílovické sokolovně s restaurací plnou cyklistů a výletníků. I kdyby byla na cestě zpátky tma, osvětlení bychom nepotřebovali, úsměvy dětí po naplnění břich limonádou zářily do dálky.

 Po večeři, kterou si každý připravil z rohlíku, sýru, špekáčku a cibule a také opekl nad ohněm sám (Kryštof několikrát), jsme ještě stihli stezku odvahy a šli spát. Někteří hlídali v chatce Irču, někteří ve stanu Františka. Nikdo se ale nebál a neměl špatné spaní ani když se prohnala bouřka.

V neděli ráno nemohl dospat Tonda s Michalem a už od 6hod byli převlečeni (aspoň to tvrdili) a připraveni vymýšlet další kulišárny. Za to Bleskovi a Petře se ze stanu nechtělo, nestihli rozcvičku a Blesk málem ani snídani.

Po výborných buchtách a čaji přišla na řadu nejnáročnější část výpravy – balení. Někomu to šlo lépe, někomu méně a někomu vůbec. Jen díky nadlidské trpělivosti Franty a Irči se to nějakým způsobem podařilo. Jak? to poznáte doma při vybalování.

Po zábavných hrách následovala příprava oběda na ohni v kotlíkách, která prověřila Kolíky při spolupráci. Vzhledem k věku si velmi dobře vedl Michal, Tonda, Lukáš, Tim, Anička a Mojmírek. Podařilo se jim přinést z dřevníku dřevo, od špalku třísky, rozdělat oheň, postavit trojnožku, nalít vodu, pověsit kotlík, uvést vodu do varu, uvařit kolínka a vedli si zodpovědně. Zato Petra s Kryštofem raději trénovali šneky na závody a Blesk spolupráci vůbec nepochopil. Oběd byl hotov brzy a chutnal všem. Kryštof opět „nic lepšího ještě nejedl“. Tondovi kombinace těstovin, cukru, granka, sýru a kečupu nebyla dovolena a jaké bylo jeho překvapení, že baterku, kterou od rána hledal, měl v kapse. I pro Petru a Bleska bylo překvapení, že v batůžku na cestu nemají to, co jsme jim minimálně 10x doporučovali a pak stejně museli společnou rukou zabalit.

Úderem poledne přijelo doprovodné vozidlo. Kolíci zdatně pomáhali při nakládce, rozloučili jsme se z Michalem, kterého doma čekala oslava bratrových narozenin a chystali se vyrazit pěšky do Obřan. Naposledy a důrazně byl pokárán Kryštof s Petrou, kteří svoji snahu o lepší sportovní výkony šneků přehnali a jejich pokus o tuning ulit, neshledali pochopení ani u ostatních dětí. Cesta bez účasti Alenky ubíhala nezvykle rychle, bez zdržování a pobízení. Jen na jedné přestávce Lukáš se smutným výrazem hledal batůžek, po ujištění, že ho má na zádech, jsme s úsměvem a docela brzo dorazili do Obřan. Trochu si pohrály na hřišti, podívaly se jak model vláčku vozí malé děti a my jim povolili tiše závidět.

—————

Zpět