04.05.2013 22:34

Nejmokřejší výprava na Pikárec

Ráno ve středu 1. Máje to s dobrým počasím nevypadalo dobře. Předpovědi byly ještě horší. Nic však nezviklalo 12 Kolíků vyrazit na výpravu. Franta se s Aničkou, Adélkou, Eliškou, Petrou, Fínou, Tondou, Kryštofem, Lukášem, Vojtou, Šámotem, Mojmírem a Henrym vydal na dalekou cestu přeplněným vlakem směr Sklené nad Oslavou. Počasí přálo, slunce hřálo, s úsměvem na líci a s písní na rtech dorazili odpoledne na tábořiště Pikárec u rybníka Kuchyň. To už tam Irča s pomocí Beriše a Hanky vyložili věci z doprovodných vozidel, oplachtovali konstrukci staré vetché kuchyně, naskládali a uložili věci pro společné vaření a nadělali hromadu dřeva. Vše vypadlo báječně. Děti nadšeně stavěly stany, zabydlovali jsme kuchyň, když v tom najednou kolem třetí odpoledne na louku přijela dodávka se stavebním materiálem a partou brigádníků ze Sdružení přátel J.Foglara, kteří se o tábořiště starají. Přijeli vybudovat novou konstrukci kuchyně!

Nedalo se nic dělat, stěhování již postavených stanů bylo nutné. Naštěstí jen o pár desítek metrů dál na vedlejší louku s posedem, ze kterého Franta vytvořil skvělou zaplachtovanou základnu. Kolíci to zvládli perfektně. Přijel Kryštof a hráli jsme Loupežnickou stezku, kdy jedno družstvo probíhalo po cestě a druhé je papírovými koulemi přepadávalo. Štíty se opět osvědčili.  Stále ještě to bylo báječné, slunce hřálo, jen pozdější oběd se posunul do večerních hodin. Gulášová polévka a večerní opékání špízů neměly chybu. S dobrou náladou a představou krásných následujících dnů jsme usínali.

 Ráno bylo studené, rozcvička a teplý čaj s maminčinými buchtami zahřáli.

Vše se odehrávalo podle příběhu Ronja, dcera loupežníka. Začali jsme objevováním „hradních chodeb“ poslepu. Dva loupežnické rody Matisovci a Borkovci „prováděli“ i na svých „hradech“. Nachystali jsme Frantovi suroviny k vaření a vyrazili obhlédnout terén. To už s větrovkami, ale ještě bez holinek. Za půl hodiny průzkumu lesa a překonávání Pekelné tlamy jsme s nadšením uvítali přístřešek, abychom se schovali před pořádným deštěm. Pak už počasí jen měnilo větší sprchu za menší mrholení, přeháňku za oblačno, občasný déšť za místy zataženo. Přesto jsme hráli mnoho her, naučili se nové rostliny, zabezpečili dřevo na oheň a udržovali dobrou náladu vtipy a písněmi. Vyráběli jsme Čumbrky, malé hodné mírumilovné skřítky s širokými zadečky a rozčepýřenými vlasy, kteří vykuleně čučí a říkají „Copa je to, toleto? Copa to?“ Všem to moc šlo, jen v mokru nedrželo pořádně lepidlo a rozpíjeli se barvičky. Ale divadelní představení s nimi bylo bezvadný. 

Celý pátek stále vydatně pršelo. Při vaření pomáhal plynový vařič. Pláštěnky a holinky stále v terénu. V lese bylo mnohem příjemněji než na louce, tak jsme neustále obléhali hrady, běhali závod po fáborkách, hledali zvířata a jiné lesní záležitosti. Polední klid jsme si váleli šunky ve stanu při čtení příběhu o Ronje, vtipy a povídáním. Večer po obléhání hradů přijel Kuba s báječným gulášem. To už přestalo pršet a posezení u ohně jsme si užili.

Na sobotní balení svítilo slunce! To je pech! Jedeme domů a bude hezky! Kromě úklidu a vaření oběda (těstoviny s masem nebo kečupem) jsme stihli přeskakovat Pekelnou tlamu a vytahovat lanem Birka. Henry měl hodně otlačenou nohu, že ani nemohl došlápnout, ale svézt autem nechtěl za žádnou cenu a hrdinně došel až do Jundrova. Že se výprava vydařila i za deštivého počasí poznali z úsměvů rodiče hned. Není přece špatného počasí, ale jen špatně oblečeného člověka. A na to jsme byli všichni dobře vybaveni.

—————

Zpět